Svatební obřad Védické kultury podle Anastasie – 4. ČÁST

Když slunce vyjde nad zemí, ozáří radostí a jásotem otcovský dům, vzbudí se po první noci spánku mladý ženich. První na co pomyslí, bude věnec. Vezme ho na hlavu a na všechny se usměje, jako blažený.

V doprovodu bratrů a sester půjde k potoku, aby se omyl pramenitou vodou. Na cestě zahradou k domu Radomír uvidí svou matku. Se zatajeným úsměvem se matka potěší pohledem na syna. Nevydrží mládenec, plný sil, a projeví nadšení z pohledu na vlastní matku. S jásotem ji zvedne v náručí a zakrouží s ní jako dítě a vzkřikne:

„Jak je život kolem překrásný, maminko, maminko!“

„Och!“ vzkřikne matka a zasměje se.

Ve vousech schová úsměv starý dědeček. Přistoupí k nim babička s krásným vyřezávaným džbánem a řekne:
„Náš mladý bože, zastav se. Šetři svou jásající energii. Napij se odvaru z uklidňujících bylin, aby tě nespálila energie. Její chvíle přijde za jednu noc.“

A mládenec, jenž se napije odvaru, začne rozhovor s dědečkem o smyslu života, o vesmíru, ale vbrzku ho odvar schýlí ke spánku. A na vyšité pokrývce se ponoří do hlubokého snu mládenec, kterého babička nazvala bohem.

Co se stalo? Proč babička nazvala vnuka bohem? Přehnala to, když se zalíbením pohlížela na vnukův jásot? Ani trochu! Jde o to, že její vnuk uskutečnil dílo, důstojné Božího jména.

Bůh stvořil Zem a vše, co na ní roste a žije. A mládenec, jenž do sebe nasál všechno vědění předků, rozpoznal předurčení množství výtvorů k velké radosti Tvůrce. Pochopil předurčení množství výtvorů a stvořil z nich překrásnou živou oázu, jež dokáže vnést radost do života jeho milované, generaci jejich dětí a lidem, kteří po staletí budou pohlížet na překrásný výtvor lásky.

Které z lidských skutků mohou být pro Boha nejpříjemnější? Co lepšího a významnějšího může udělat člověk, jenž prožil jeden lidský život na Zemi?

Svatební obřad Vedické kultury není okultní obřad. Je v něm velký reálný smysl – úsilí o podobu božského bytí.
Ukazuje lidem své úsilí a znalosti, zamilovaný mládenec jako by skládal zkoušku před lidmi. Svými činy dokázal, že má v sobě znalosti všech generací od Původních pramenů. Ale přidal i něco svého. Jeho výtvory všichni lidé náležitě ocenili, s velkou radostí sázeli stromy a byliny na místě, které jim ukázal. A každým jarem bude stále sázet krásněji rozkvétat společný výtvor.
V žádném sousedovi však při pohledu na něj nevzklíčí závist. Vždyť každý vložil do tvoření svůj díl. Každý má v tom překrásném svůj výhonek, jejž zasadil.

Když se začnou množit podobné statky, Země se oblékne do kvetoucí božské zahrady. A každý ve Vedické kultuře věděl – člověku je dán věčný život a překrásný život se opakuje tehdy, když žijící člověk usiluje o překrásné!

Korunovaný mládenec spal již druhou noc. Nic nerušilo jeho hluboký spánek. Pouze obraz milované zářil jako světlo hvězd. Ve snu se ztotožňoval se stvořeným prostorem, s mocí a mnohotvárností vesmíru.

Radomír se vzbudil před úsvitem. Nikoho nevyrušoval, na hlavu si nasadil věnec, vzal s sebou košili, již vyšila matka. Běžel k potoku, prýštícímu z pramene.

Měsíc mu osvětloval předúsvitní cestu, girlandy hvězd ještě mrkaly ve výši. Umyl se v potoce, navlékl si košili a rychle mířil k drahému výtvoru. Nebesa se vyjasňovala.

A teď stojí sám na tom místě, které tvořil svou touhou, kde byl nedávno svátek dvou jásajících osad.
Jakou sílu citů a pocitů může mít člověk v takovém okamžiku, nedokáže popsat ten, kdo ani jednou neprožil něco podobného.

Je možno říci, že v člověku vzplály božské pocity a city. A narůstaly v rozechvělém očekávání červánkového paprsku, v němž… Tady je! Ona, jeho překrásná Ljubomila! Ozářena paprskem úsvitu běžela na setkání s ním a s výtvorem svým.
Ztělesněný obraz pospíchal k Radomírovi. Dokonalost samozřejmě nemá meze, ale najednou se čas pro dva zastavil. V mlze svých citů vešli do nového domu. Vzácná krmě na stole, lákající aróma suchých květin šířilo se od přikrývky s výšivkou.
„Na co teď myslíš?“ zeptala se ho horkým šeptem. „Na něj. Na naše budoucí dítě,“ zachvěl se Radomír při pohledu na Ljubomilu. „O, jsi tak krásná!“ Nepotlačoval city, velmi opatrně se dotkl jejího ramena a tváře.

Oba zahalil horký dech Lásky a odnesl se do neznámé výše.

Ani za miliony let nikdo nedokáže do detailů popsat, co se odehrává s ní a s ním, když ve vzájemném zápalu lásky, pro stvoření splývají vjedno a naplňují podobu svou a Boha.

Ale lidé – bohové Vedické kultury přesně věděli: když dochází k nevysvětlitelnému zázraku, dva lidé kteří se spojí, zůstanou posléze každý sám sebou. Ale zároveň se v nevysvětlitelném okamžiku vesmír zachvěje při pohledu na toto vidění: Duše děťátka bosky po hvězdách, cupitajíc nožičkama, směřuje k Zemi, sebou vtěluje dva a třetího v jednom.

Sňatek dvou zamilovaných Vedické kultury nelze řadit k okultním obřadům. Je racionální. Odpovídal jejich způsobu života. O úrovni této kultury vypovídal stále sílící pocit lásky jednoho k druhému v každém rodinném páru.

Nikoliv rozumem, ale srdcem a duší zamilovaní Vedického období chápali, že záblesk citů lásky je výzva k božskému tvoření.
Všimněte si toho, o co zamilovaní usilovali nejdřív. Oba ve vzplanutí nadšení v myšlenkách tvořili projekt. Projekt prostoru pro svou lásku. V prostoru, jejž vytvořili, počínali dítě. Tři hlavní pocity lásky spojovali v jeden a věčný. Vždyť nevysvětlitelně pro sebe sama ze všeho nejvíc člověk miluje rodné místo – svou vlast, své dítě a ženu, s kterou to všechno vytvořil. Pouze tři city lásky, ne jeden, mohou žít věčně.

Narození syna a dcery v rodině Vedického období je také slavná událost a obřad se životním smyslem. A mnoho dalších svátků bylo v ty časy. A neexistovala manželská nevěra. Miliony šťastných rodin byly ozdobou Země. To až později řada dnešních historiků, pochlebujíc vládcům, řekne, že prvobytný člověk byl hloupý. Zabíjel zvířata, zběsile požíral maso a oblékal se do kůže. Tuto hnusnou lež potřebuje ten, kdo se snaží ospravedlnit obludnost vlastních činů.

Více úryvků z knih, nejen na téma svateb, najdete na BLOGU Úryvky z knih o Anastasii na Tvorimesrdcem.cz

Knihy ke koupi najdete na stránce KNIHY Anastasie na Tvorimesrdcem.cz