Svatební obřad Védické kultury podle Anastasie – 2. ČÁST

Dívka ze začátku sklopila oči…

Každá žena má svou krásu. Ale v životě každé ženy mohou být okamžiky, kdy nade všemi vyniká. V dnešní kultuře již to neexistuje. Ale tehdy…

Podívej se! K lidem pozdvihla svůj pohled Ljubomila, tak se jmenuje dívka, jež vstoupila na pahorek. Výkřik nadšení všech lidí, stojících před ní, splynul v jedno. Na tváři dívky zazářil nikoliv drzý, ale smělý úsměv. Přeplňovala ji energie lásky. Silněji než obvykle hrál ruměnec na tvářích. Tělo vyzařující zdraví a jasné oči zalily teplem lidi a celý okolní prostor. Na okamžik všechno kolem zatajilo dech. Mladá bohyně před lidmi zářila v celé své kráse.

A proto rodiče dívky v doprovodu starých a mladých členů celé rodiny až po chvíli důstojně přistoupili k pahorku, na němž stáli zamilovaní. Zastavili se u návrší, nejdříve se poklonili mladým, pak se matka zeptala dívky – své dcery:

„Všechna moudrost našeho rodu je v tobě, řekni nám, dcero má, vidíš budoucnost půdy, kterou jsi vybrala?“

„Ano, maminko, vidím,“ odpovídala dcera.

„Řekni mi, dcero má,“ pokračovala matka, „líbí se ti všechno z popsaného budoucna?“

Na tuto otázku mladá dívka mohla odpovědět různě. Nejčastěji: „Ano, maminko. Bude tady překrásná rajská zahrada, živý dům.“

Ale tady, podívej, mladá temperamentní dívka s ruměncem, hrajícím na tvářích, na matčinu otázku dává netradiční odpověď.

„Vyložený projekt není špatný, líbí se mi. Ale přece bych do něj chtěla vnést něco svého.“

Najednou rychle seskočila s návrší, běžela mezi lidi ke kraji budoucí zahrady. Zastavila se a pronesla:

„Tady má růst jehličnatý strom a vedle něj břízka. Když z této strany zavane větřík, setká se s větvemi sosny, potom břízy a pak poprosí větvičky zahradních stromů, aby mu zazpívaly melodii. Ani jednou se nezopakuje přesně, ale pokaždé bude potěšením pro duši. A tady,“ dívka běžela trochu stranou, „tady budou růst květiny. Nejdřív ať zaplápolá červená barva, tady – fialová, trochu později, a tady – vínově červená.“

Uzardělá dívka jako víla tancovala budoucí zahradou. A opět se dávali do pohybu lidé, kteří zůstali v kruhu, se semínky v rukou pospíchali k těm bodům na půdě, které určila vášnivá nevěsta.

Po ukončení svého tance opět běžela k návrší, stoupla si vedle svého vyvoleného a pronesla:

„Teď bude tento prostor překrásný. Nádherný obraz vypěstuje země.“

„Řekni všem lidem, dcero má,“ opět promluvila k dívce matka, „kdo bude korunou tohoto překrásného prostorů? Koho ze všech lidí, žijících na Zemi, bys mohla svou rukou korunovat?“

Dívka přeběhla pohledem lidi, stojící kolem a držící v rukou sazenice a semena. Každý z nich stál na tom místě, které jim ukázali mladí zamilovaní. Ale nikdo nevkládal semínko do půdy. Posvátný okamžik ještě nenadešel. Najednou se dívka otočila k mladíkovi, jenž stál vedle ní na pahorku, a zpěvně pronesla slova: „Přijmout korunu si zaslouží ten, čí mysl dokáže tvořit překrásnou budoucnost.“

Při těchto slovech se dívka dotkla ramena mládence, stojícího vedle ní. Klekl před ní na jedno koleno. A dívka mu na hlavu položila krásný věnec, upletený dívčí rukou z voňavých bylin. Potom pravou rukou třikrát přejela vlasy korunovaného a levou lehce přiklonila jeho hlavu k sobě. Pak dala znamení a mládenec se zvedl z kolenou. Dívka seběhla z pahorku a zlehka pokorně sklonila hlavu.

V tomto okamžiku ke korunovanému, nad všemi vyvýšenému mládenci zamířil otec v doprovodu celé rodiny. Přišli k pahorku, zastavili se v úctě a po malé pauze otec promluvil, při tom obrátil pohled na svého syna:

„Kdo jsi, čí mysl dokáže tvořit Prostor lásky?“

A mládenec odpovídal:

„Jsem tvůj syn a syn Tvůrce.“

„Věnec položený na tebe je zvěstovatelem velkého poslání. Co budeš dělat, korunovaný, ty, co máš nad svým prostorem vládu?“

„Budu tvořit překrásnou budoucnost.“

„Kde vezmeš sílu a nadšení, můj synu a korunovaný synu Tvůrce?“

„Z Lásky.“

„Energie lásky je schopna bloudit po celém vesmíru. Jak uvidíš odraz vesmírné Lásky na Zemi?“

„Je jedna dívka, tatínku, která je pro mě odrazem vesmírné Lásky na Zemi,“ při těchto slovech sestoupil mládenec k dívce, vzal ji za ruku a vyvedl na vyvýšení.

Drželi se za ruce a pozorovali, jak dvě rodiny splývaly v jednu skupinu, objímaly se, žertovaly a smály se malé děti a staříci. Opět všechno utichlo, když mládenec zvedl ruku a prohlásil:

„Děkuji každému, kdo mě uslyšel. Duše pověděla o stvoření nového prostoru. Děkuji všem, kteří poznali energii lásky. Ať vzejde ze země jako výhonek, co touha duše vymyslela!“

Tato slova přivedla lidi, stojící kolem, do radostného pohybu. S hrdostí, s radostí a s velkým rozechvěním vkládali sazenice a semena do půdy. Každý sázel pouze jednu sazenici na tom místě, které ukázal mládenec, když vyprávěl o svém projektu. Ti lidé, kterým nebylo ukázáno místo sázení, šli po obvodu dříve určeného pozemku a za zpěvu chorovodové písně (píseň zpívaná při chorovodu, tj. sborovém tanci doprovázeném zpěvem) házeli do půdy semena, jež s sebou přinesli.

Uplynulo pouze několik minut a byla založena zázračná zahrada – prostor vytvořený touhou.

A všichni lidé opět ustoupili za hranice pozemku. Jen dvě rodiny obklopily pahorek, kde stáli on a ona – dva zamilovaní.

Na zem spadly kapky deště. Tento deštíček byl neobyčejný a velice krátký – to oči Stvořitele ronily slzy radosti a dojetí, omývaly překrásný prostor vytvořený Jeho dětmi.

Více úryvků z knih, nejen na téma svateb, najdete na BLOGU Úryvky z knih o Anastasii na Tvorimesrdcem.cz

Knihy ke koupi najdete na stránce KNIHY Anastasie na Tvorimesrdcem.cz